Lednové zamyšlení

Sama jsem si za 4 uplynulé roky prošla peklem i očistcem. A i když jsem si v té době myslela, že už hůř být nemůže, vždycky jsem se z pomyslného dna na hladinu nějak vyškrábala. Ve rčení „Co tě nezabije, to tě posílí“ je opravdu hloubka… Vypadá to, že za každá potíž má nějaký smysl, že za ní stojí nějaká síla, která se mě snaží někam dostat.

Za všechny potíže uvedu alespoň jednu.

Řadu let jsme měly se sestrou kosmetické studio v Praze. Bylo to fajn, nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být jinak. I když… mezitím jsme postavili s manželem dům za Prahou a já v něm počítala i s místností na salón, až jednou….

Pak se stalo, že jsme z objektu, kde jsme měly provozovnu, dostaly výpověď, a s námi všichni ostatní nájemci. Pochopitelně všichni chtěli zůstat v okolí, a tak bylo velmi obtížné získat vhodný nebytový prostor pro pokračování. Byl to velmi náročný rok. Jednou jsem tak seděla s kamarádkou a ona povídá…“Ty jsi tak vyčerpaná, copak to nevidíš, že Tě to Prahy vykopává, že tu nemáš být? Proč si neuděláš salón doma?“  Bylo to jak rána mezi oči. Neměla jsem sílu si to přiznat. Nechtěla jsem nechat sestru samotnou, když jsme od začátku dělaly spolu, nechtěla jsem ztratit klientelu, kterou jsme léta budovaly. A ona pokračovala…“Pokud je to záměr, že tu nemáš být, tak tu nebudeš. Čekáš, až se Ti rozbije auto, abys nemohla jezdit? Nebo na to, až budeš mít ruku v sádře, abys nemohla pracovat?“ Ten den jsme ani jedna netušily, jak rychlý spád to všechno nabere. Týden nato jsme byli s manželem od přátel pozváni na večeři. Když jsme se po půlnoci vraceli domů a projížděli okolo našeho salonu, opilá řidička z protisměru nás doslova smetla ze silnice. Auto bylo na odpis (podotýkám, že naše jediné auto, k tomu rozestavěný dům a velká hypotéka na krku), já měla 2 zlomená žebra a ruku v sádře. Manželovi se nestalo nic…J

Když jsem se ráno z toho šoku probrala, volala jsem sestře a zákaznicím, že už se do Prahy pravděpodobně nevrátím. Dva měsíce klidu jsem měla na přemýšlení, co dál s touto informací a zkušeností. Rozhodla jsem se tehdy, že pokud mám být „doma“, že tu nechci jen přespávat, ale skutečně „ŽÍT“. Kromě věrných klientek z Prahy se začaly hlásit i místní a já zjistila, kolik skvělých lidí tady žije. Začali jsme se více stýkat, pořádat různé kulturní akce pro děti i dospělé a užíváme života plnými doušky. Zkusila jsem vloni s kamarády uspořádat i Relaxační víkend pro ženy, který byl také moc příjemný, a tak letos v květnu chystáme další.

Moje sestra krátce na to získala krásný nebytový prostor, o kterém tajně snila a konečně „dospěla“ (omlouvám se sestři J). V současné době se jí po všech stránkách velmi daří.

Nakonec to vše skončilo happy endem. Potom přišla další rána, ale to už je jiný příběh. A já čekám na informaci, v čem bylo tentokrát poučení…J

Vloni jsem trefně dostala jeden email, kde se píše o tom, jak ptáčkové staví svoje hnízda. Když už jsou téměř hotovi, často se najde někdo, kdo jim hnízdo shodí a rozbije a oni zase dál létají a staví a vlastně stále dokola a nikdy nepřestanou a ještě si u toho zpívají.

Přeju nám všem, ať máme stále sílu zpívat….:)